Technické normy v projekční praxi

2014
Ing. Zdeněk Plecháč

OBECNÁ NEZÁVAZNOST ČSN
České technické normy jsou obecně nezávazné, spolu s dalšími fakty o ČSN je to doloženo ustanovením Zákona 22/1997 Sb. o technických požadavcích na výrobky. Přesto jsou české technické normy ve stavebnictví velmi často používány a má smysl vědět o jejich významu a úloze v projekční praxi. V tomto článku se zabýváme dvěma asi největšími skupinami ČSN pro stavebnictví.

NORMY VÝROBKOVÉ A ZKUŠEBNÍ

Jde o evropské normy (ČSN EN) pro výrobu, zkoušení a podmínky uvádění stavebních výrobků na trh. Normy jsou pro drtivé množství stavebních výrobků v EU jednotné, jsou harmonizované k Nařízení 305/2011 pro uvádění stavebních výrobků na trh a jsou pro výrobce a dovozce návodem pro označení výrobků značkou CE, což je podmínka volného pohybu zboží na jednotném evropském trhu.

Pozn.: O novém Nařízení CPR pro stavební výrobky jsme vydali v roce 2012 samostatný článek.

NORMY PROJEKČNÍ

Druhou významnou skupinou norem pro stavebnictví jsou normy, které se zabývají zabudováním stavebních výrobků, návrhem celých konstrukcí a jejich vlastností v konkrétních podmínkách zabudování. Převážná většina těchto norem má národní charakter. Návrhové ČSN tedy vznikají v ČR. Mimo ČSN, na něž se odvolávají právní předpisy, nemusí být ČSN pro navrhování konstrukcí v ČR použity. V praxi tak může mít zkušenost projektanta větší význam a v mnoha případech jde dosáhnout požadovaného cíle i jinými, někdy i lepšími prostředky nebo postupy, než předepsanými v ČSN.

ROZDÍL VE VÝZNAMU NOREM

Uvedený Zákon 22/1997 Sb. stanovuje zásady tvorby a vydávání všech ČSN. Jak ale již svým názvem zákon naznačuje, vztahuje se především k výrobkům samotným, které by po zabudování mohly ve zvýšené míře ohrozit zdraví nebo bezpečnost osob, majetek nebo životní prostředí, popřípadě jiný veřejný zájem. Pro tyto účely se využívají již zmíněné ČSN EN, zpracované v Evropě a přeložené do češtiny. Výrobkové ČSN EN v drtivé většině případů předepisují jak a které parametry výrobků zkoušet a jak je deklarovat. Jen výjimečně stanovují minimální hodnoty parametrů, navíc není zřejmé, zda případná minimální hodnota je vyhovující do podmínek konkrétní stavby. Princip těchto norem umožňuje v národních přílohách (nebo samostatnými normami) doplnit konkrétní požadavky na výrobky pro použití v ČR, taková doplnění ale prakticky nevznikají.
Vydavatelem ČSN je Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (ÚNMZ), jako organizační složka státu v resortu Ministerstva průmyslu a obchodu.
ÚNMZ k významu ČSN na svém webu uvádí:

• Slouží jako referenční úroveň, k níž se poměřuje úroveň výrobku nebo služby.
• Stanovují kritéria bezpečnosti, hygieny, chrání životní prostředí.
• Podporují vyrovnaný vztah mezi jakostí a náklady.
• Chrání spotřebitele, chrání i výrobce.
• Jsou efektivním nástrojem konkurenčního boje.
• Umožňují přijímat vyspělá technická řešení bez ohledu na rozdílnou technickou úroveň účastníků trhu.
• Odráží výsledky vývoje a výzkumu.

Z uvedených bodů je zřejmý velmi široký záběr ČSN. Nejspíše jsou myšleny jak projekční ČSN s požadavky, tak i evropské výrobkové a zkušební ČSN EN. K těm lze ale nalézt jasnou informaci:

• Jednotné evropské a mezinárodní technické normy jsou jednou z nezbytných podmínek pro volný oběh zboží a služeb zejména v EU, jsou společnou řečí obchodu.

Celkově je v ČR každý rok vydáno asi 2 000 ks ČSN. Drtivá většina norem pro stavebnictví jsou evropské normy výrobků. Překlady a vydávání ČSN EN jsou tak hlavní agendou ÚNMZ. Samotná tvorba a financování evropských norem je v rukou výrobců, protože jak již bylo uvedeno, slouží především jejich obchodním zájmům. Citace z jedné ČSN EN pro povlakové hydroizolace pak tuto skutečnost připomíná vyjádřením, že norma se používá pro stanovení vlastností nezabudovaných výrobků před jejich dodáním na trh:

„Tato evropská norma je určena pro stanovení charakteristik plastových a pryžových pásů a fólií vyrobených nebo dodaných před jejich použitím. Zkušební metody se vztahují výhradně na výrobky nebo ve vhodných případech na jejich součásti. Nevztahují se na hydroizolační systémy složené z těchto výrobků a zabudované ve stavbách.“

Ještě jednou tedy můžeme uvést, že výrobkové ČSN EN stanovují jen jednotné metodiky posuzování a uvádění vlastností výrobků, většinou ale nestanovují požadavky na jejich výši. Deklarované parametry mají být navíc splněny v momentě dodání výrobku na trh, což nemusí být ani okamžik prodeje zákazníkovi a určitě to není období po zabudování výrobku do stavby. Praktický výklad dvou případů rozporu mezi deklarovanými parametry výrobku podle ČSN EN a jejich chováním po zabudování jsou v následujícím okně.

Jestliže je tvorba evropských norem hrazena výrobci a mají sloužit jejich potřebám, tak pro české výrobce je pozitivní, že zavedení evropských norem do soustavy ČSN se provádí velmi často překladem do češtiny (i když by se v zásadě mohlo využít tří oficiálních verzí v anglickém, francouzském a německém jazyce). Podmínky financování tvorby ČSN a překladů evropských norem řeší také Zákon 22/1997Sb., který ukládá:

§ 5
7) Náklady na tvorbu českých technických norem hradí ten, kdo požaduje jejich zpracování. Náklady na tvorbu českých technických norem, především českých technických norem přejímajících evropské normy, zpracovaných na základě požadavku ministerstev nebo jiných ústředních správních úřadů a náklady spojené s členstvím v mezinárodních a evropských normalizačních organizacích hradí stát.
Tyto věty potvrzují primární úkol ÚNMZ, zajišťovat překlady evropských norem, spíše než podporovat tvorbu původních českých technických norem. Ty mají hradit subjekty, které je vyžadují. Zde je potřeba uvést, že ačkoli tyto normy nemusí mít přímé provázání s právními předpisy ČR, tak předmětem svého záběru se v mnohých případech zcela jistě dotýkají veřejného zájmu, protože se zabývají konstrukcemi, které ovlivňují bezpečnost, hygienu, zdraví atd. A na to správně myslí i Zákon 22/1997 Sb., který pro podmínky tvorby a vydávání českých technických norem stanovuje:

§ 6
c) využívání dosaženého stupně rozvoje vědy a techniky,
d) uplatňování ochrany oprávněného zájmu,
f) projednání návrhu české technické normy, její změny nebo zrušení s každým, kdo se ve lhůtě stanovené ve zveřejněném oznámení o zahájení zpracování návrhu české technické normy nebo o návrhu na změnu nebo zrušení české technické normy přihlásí u osoby uvedené v tomto oznámení, nebo s každým, kdo zašle své stanovisko ke zveřejněnému návrhu ve lhůtě stanovené v oznámení o jeho zveřejnění,

V obecné rovině lze tedy ČSN pro stavebnictví vnímat jednak jako nástroj obchodu a dostupnosti zboží (v případě výrobkových ČSN EN), tak i doplněk a konkretizace požadavků na výrobky a zásady navrhování konstrukcí v našich podmínkách (v případě národních ČSN).

Tento postoj zastává i Rada kvality ČR, která předložila dokument „Strategie Národní politiky kvality v České republice na období let 2011-2015“. V souvislosti s technickými normami je hlavním cílem Rady „využívat technické normy a pravidla správné praxe v oblasti podnikání“. Rada dále chce pracovat na „zkvalitnění právních předpisů a technických norem, souvisejících s obecnou bezpečností a ochranou spotřebitele a posilování zapojení spotřebitelů do standardizace“.

KOMU SLOUŽÍ KONSTRUKČNÍ A NÁVRHOVÉ ČSN

Nyní se vraťme k textu v úvodu článku. Již víme, že v evropské normalizaci mají výrobci nepochybné zastoupení a tvoří technické normy pro svoji potřebu. Ve skutečnosti se ale stejný způsob tvorby uplatňuje i pro tvorbu návrhových ČSN. Jak bylo již před pár řádky citací čl. f) § 6 Zákona 22/1997Sb. uvedeno, normalizace je otevřena komukoli. Návrhové ČSN ale mají ve stavebnictví regulovat použití jakýchkoli výrobků ve stavbách, mají stanovovat požadavky na výrobky a konstrukce a chránit tak oprávněný zájem. Bohužel spíše než konečný uživatel se normalizace v této oblasti opět účastní výrobci a to je potřeba vědět. Princip lobby se uplatňuje i v tvorbě a připomínkování návrhových a konstrukčních ČSN. Zapojení spotřebitelů do tvorby norem pro stavebnictví není reálné a není se ani čemu divit. Zapojení spotřebitelů do normalizace se dá očekávat spíše v jiných segmentech trhu, tam kde jsou zákazníci konfrontováni s přímým nákupem zboží nebo služeb (např. potraviny, hračky apod.) a to spíše prostřednictvím spotřebitelských organizací. Takové však v segmentu stavebnictví nejsou. V nadsázce můžeme povzdechnout, že srovnávací testy stavebních výrobků v odborných časopisech nenajdeme.

Konstrukční a návrhové normy pro stavebnictví by pak logicky měly být spíše doménou projektantů a architektů, případně realizačních firem. Ti ale také nedemonstrují a nedožadují se zvyšování jejich kvality stejně jako akademická sféra, která ČSN používá pro vzdělávání mladých techniků. V následujícím okně jsou dva případy z loňského roku.

Závěrem lze říci, že úloha návrhových a konstrukčních ČSN může být přeceňována. Tlaky výrobců mohou být uplatňovány i v tvorbě návrhových ČSN, včetně závazných norem, na které se odkazují právní předpisy. Toho si musí být projektanti vědomi při užívání norem a měli by je konfrontovat především se svojí zkušeností a případně i s dalšími texty profesních svazů, založenými na dlouholeté zkušenosti a praxi. V oboru hydroizolací je možné zmínit dva nedávno vydané dokumenty, vzniklé mimo platformu ČSN použitelné pro projekční praxi. Prvním z nich je směrnice České hydroizolační společnosti, druhým je předpis Svazu výrobců asfaltových pásů v ČR, který vydal publikaci s požadavky na asfaltové pásy, vyrobené podle ČSN EN, s konkrétními požadavky na minimální hodnoty technických parametrů vhodných pro zabudování v ČR.

PODKLADY

[1] Zákon č. 22/1997 Sb. o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů
[2] Nařízení EP a Rady EU č. 305/2011, kterým se stanoví harmonizované podmínky pro uvádění stavebních výrobků na trh a kterým se zrušuje směrnice Rady 89/106/EHS
[3] Strategie Národní politiky kvality v České republice na období let 2011 až 2015, vydala Rada kvality ČR (www.npj.cz)